[1]

Zásadní vliv na znehodnocování výrobku má jeho konstrukční návrh a technologické provedení. Svou důležitost má např. i hmotnost jednotlivých dílů. Tak např. na povrchu kovových dílů o velké hmotnosti a tím i velké tepelné kapacitě je při malých změnách teploty menší pravděpodobnost jeho ovlhčení než u tenkých plechů. Naopak povrch plechu potřebuje k vysušení méně tepla než povrch odlitku.

Tvar a konstrukční uspořádání výrobku rozhodují o tom, zda se některé kombinace materiálů nebudou navzájem nepříznivě ovlivňovat, i o tom, zda se v některých jeho prostorách nebude hromadit vlhkost. Provozní podmínky výrobku mohou ovlivnit způsob jeho ochrany proti klimatickým vlivům a to přímo nebo nepřímo.

Přímo se může uplatnit především teplota, na niž se výrobek nebo jeho části zahřejí provozním zatížením, mechanické namáhání, jemuž jsou jednotlivé části výrobku za provozu vystaveny, agresivní látky, vznikající jeho provozem a konečně režim využívání výrobku, tj. zda jde o provoz nepřetržitý, pravidelně proměnný či nepravidelný.

Nepřímo se uplatňuje zejména časový režim provozu výrobku tím, že na něm závisí možnost a četnost provádění jeho drobné i generální údržby. Pro volbu provedení a ochrany výrobku z hlediska odolnosti proti klimatickým a korozním vlivům je proto nutné specifikovat co nejpřesněji i všechny jeho provozní podmínky. Kde je to možné, volit nebo předepsat takový pracovní režim, který by působení klimatických a korozních vlivům omezoval.

Pro zajištění odolnosti výrobků proti klimatickým a korozním vlivům má konstruktér a projektant k dispozici tyto základní možnosti, souhrnně označované jako systémy ochrany:

• volbu odolného materiálu,
• konstrukční řešení,
• dodatečnou úpravu materiálu nebo jeho povrchu,
• úpravu mikroklimatu výrobku,
• některou kombinaci z uvedených možností řešení ochrany.

Použití dostatečně odolného materiálu bez nutnosti dalších opatření je sice nejjednodušším řešením, často však naráží na jiná hlediska, která je při volbě materiálu nutno uvažovat. Požadavky na materiály jsou zde.

Další cestou je úprava mikroklimatu či kryptoklimatu¹⁾. Agresivitu prostředí lze touto cestou snížit dvojím způsobem. V prvém případě se úpravou odstraňují z mikroklimatu složky vyvolávající znehodnocení výrobku. Nejjednodušším z těchto postupů je snížení relativní vlhkosti mikroklima pod kritickou, nebezpečnou hodnotu. To lze dosáhnout např. ohřevem vzduchu. K tomu často postačuje již teplota vznikající provozním zatížením elektrického stroje, parotěsným obalem ve spojení s látkou absorbující vodní páry (např. silikagel), nebo úplnou hermetizací obalu výrobku nebo krytu některého jeho uzlu. Hermetizace zamezuje přístup i jiných agresivních složek do kryptoklimatu a představuje tak účinnou a často jedinou možnost řešení ochrany, ovšem za předpokladu, že byla provedena v prostředí s neagresivní atmosférou.

Druhým způsobem snížení agresivity mikroklimatu je např.vkládání látek, omezujících korozi nebo jiné znehodnocení. Nejznámějším příkladem tohoto postupu je použití inhibitorů koroze v obalových materiálech. Jde o látky nebo směsi látek, jejichž roztokem je impregnován obalový materiál a které uvolňují do kryptoklimatu obalu svou účinnou plynou složku. Ta se adsorbuje na povrchu kovu a vytváří na něm monomolekulární ochrannou vrstvu.

Pro úplnost přehledu možných způsobů řešení ochrany je třeba uvést ještě tzv. elektrochemickou ochranu. Spočívá v potlačení koroze kovů stejnosměrným elektrickým proudem, zavedeným záměrně do systému a protékajícím mezi elektrolytem a povrchem kovu takovým způsobem, aby výslednými účinky na kovovém povrchu byly ztíženy podmínky pro průběh elektrochemického korozního procesu. Hlavní oblastí využití tohoto způsobu je ochrana ocelových výrobků ve vodě, agresivních roztocích a v půdě.

Proti atmosférické korozi je možno o tomto ochranném mechanismu hovořit pouze v případě ochrany kovových výrobků kovovým povlakem, který je elektrochemicky méně ušlechtilý než podkladový materiál (např. zinkový povlak na oceli). Elektrický proud, který v pórech povlaku po ovlhčení povrchu protéká v takto vzniklém galvanickém článku, chrání ocel i při pórovitosti či menším poškození povlaku (tzv. katodická ochrana). Proto jsou u těchto povlaků nižší požadavky na jejich nepórovitost než u povlaků, u nichž se tento ochranný mechanismus nemůže uplatnit (ušlechtilejší materiál povlaku, než základní materiál, např. niklový povlak na oceli).